O bývalé součásti

Mnoho našich mladých lidí nezná, že jsme za 1.republiky byli velkou zemí: Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko, Podkarpatská Rus. Tehdy platilo heslo: Od Aše po Jasinu máme naši domovinu. Nebo další: Od Jasiny do Aše republika je naše. Holt v roce 1938, respektive v roce 1945 sledem válečných událostí jsme přišli o Podkarpatskou Rus.

Za 1.republiky byli i poctivější podnikatelé, měli ještě více v sobě křesťanské víry a dle toho tak jednali dle hesla: S poctivostí nejdál dojdeš. V dnešní době mnozí naši podnikatelé-tuneláři-kmotři se řídi dle hesla: S poctivostí do prdelky dojdeš. Je to tím, že nemají v sobě žádné křesťanské znalosti a víru.

Naše republika také tuto chudou východní část našeho území zvelebovala dle svých možnosti. Postavily se tam silnice, mosty, železnice, školy, pošty, hotely - prostě infrastruktura, která tam do roku 1918 nebyla téměř žádná i když tehdy to bylo součástí Rakouska-Uherska do roku 1918. A nebyly to žádné předražené a nekvalitní zakázky. Byly to na tu dobu kvalitní stavební práce a nebyly tak drahé. Ještě dnes jsou tam vidět třeba mnohé takové stavby. Dokonce i část Užhorodu, trochu připomíná v jedné části pražské Dejvice. Takové stavby z 20-cátých let minulého století.

Můj děda tam také působil do roku 1938, také se tam oženil, takže tam máme příbuzné a známé. Také jsem tam byl několikrát se podívat, jak za totality, tak i v současnoti. Na přiložené fotografii je vidět vlakové nádraží v Užhorodě. Užhorod (Užgorod) býval hlavním městem Podkarpatské Rusi. Toto nádraží bylo postaveno za 1. republiky, ale teď bylo dobře opraveno a slouží svému účelu nadále.

Lidé tam žijící, tak jsou tací přívětiví. A když jsou chudší než my, tak když tam vidí cizince, tak ho pozvou k sobě domů a udělají hostinu z těch produktů, které mají k dispozici třeba za zahrádky. Rajčatové saláty, okurkové saláty,atd. Prostě jsou chudí, ale ještě i s tím málem co mají, se rozdělí. A k tomu ještě vodka nebo ukrajinska gorilka na připití. A člověk si musí připít, jinak by to vypadalo neuctivě.

Na vesnicích tam, když je svatba, tak je dělaná v takovém velkém jakoby v cirkusovém stanu a tam se slaví veselka.A každý je tam zván, kdo jde kolem. Na druhé straně, když někdo umře, tak celá ta vesnice jde do toho domu a všichni se tam vystřídají a bědují a naříkají tam. Prostě taková soudružnost.

A myslím si, že obyvatelé Podkarpatské Rusi více prahnou po víře v Boha ( v Pána Ježíše Krista) než je tomu u nás v ČR. Mají tam většinou pravoslavné kostely, ale myslím si, že je úplně jedno, kde jsme v které křesťanské církvi zapsaní, hlavní je víra v Boha ( v Pána Ježíše Krista). Tam pak všichni budeme mít společný domov.A je jedno z které jsme teď země, zda z ČR, ze Slovenska, z Rakouska, se SRN,z Polska,atd. či z Podkarpatské Rusi a z které křesťanské církve. Hlavní je víra.